K čemu je plánování výletu 3 týdny dopředu, když se vše změní den před odjezdem? To je asi nejvýznamnější překvapení víkendu 20. - 21. 2.

Složené zase mezinárodní: já, Marta, Zuzka tentokrát bez Pavla, zato nově s Reném (Zuzčin spolužák, Němec) a Thomas (a parciálně také Francisco, Mariona, Martina, Cristina a ještě nějaká holka, jejíž jméno jsem si nezapamatoval a ani ho nemohu dohledat). Za fotky děkuji Renému.

Příprava

Poučeni z minulých výletů začínáme plánovat mnohem déle dopředu. Nápad inicioval výlet ESN za tradičními trhy v Rørosu, které podle více zdrojů stálo zato navštívit. Ale jak to s výlety ESN bývá, používám je hlavně k inspiraci, jelikož nechci být omezen pouze naplánovanými aktivitami a ani cena na tom většinou není lépe, než když si výlet zařídíte sami.

Tak vznikl na začátku února nápad, že si půjčíme auto a dopravíme se do Rørosu sami. Navíc pak budeme mít možnost jet na nějakou z chat, které nejsou rozumně dostupné norskou hromadnou dopravou (což je asi polovina chat).

I bez většího shánění výletníků nás brzy bylo 6, z čehož Francisco rozhodně nebyl typ na chatu. Takže se plánovací skupinka rozrostla na 2 auta, tedy 10 členů (výčet v úvodu), přičemž jedno auto pojede jen do Rørosu a zpět, druhé ve kterém budu já pojede i na chatu.

Celkem zřejmým úkolem bylo zajištění aut. Po průzkumu místní nabídky (Sixt, Allways, Budget) se ukázalo, že Allways by měla být ideální volba a v případě neúspěchu můžeme utéci k Sixt s jejich nabídkou pro studenty, kterou nabízí jen při osobní komunikaci. Jelikož z počátku měla Zuzka lepší přehled a navíc je o rok starší a může si tedy půjčit i třeba odkazovanou Hondu Civic (v té bych totiž mohl být totiž mnohem lepší vrah, než v Toyotě Yaris), tak jsem přenechal vyřizování na ni. Po zkušenostech s půjčovnami v ČR jsem ještě sepsal pár otázek k podmínkám, které by bylo fajn zjistit (hlavně jak se platí norské mýtné a ověření některých napsaných informací).

Mimo plánování auta se připravujeme i plánováním aktivit. Holky prozkoumávají možnost psího spřežení, mne tento zážitek za 1000 NOK neláká. Zato prozkoumáváme možnost chat v okolí Rørosu. Kousek od Rørosu je chata Øvensenget, která je zajímavá i tím, že je u ní ještě jedna chata. Jelikož mají podobný plán jako my ještě další skupiny, tak už je v Øvensenget 5 míst zabráno. Zjišťujeme, že zmiňovaná sesterská chata je pro 3 lidi (ale jinak je téměř plně vybavena), takže bychom se museli nějak namíchat s druhou skupinkou. Než se domluvíme, někdo nám překvapivě zbylá místa sebere. Takže pokračuji v hledání chat v okolí nebo po cestě a nacházím Taagaabu se třemi volnými místy. Píšu mail skupince která tam bude a po delší době překvapivě dostávám informaci, že se s námi moc tulit nechtějí.

Asi tak, jak jsem odstavec o autě vystřídal plánováním chaty a aktivit, ubíhaly i naše myšlenky. Já váhám, zda mám chatu rezervovat, když ještě nevíme, jak na tom budeme s autem. Zuzka totiž dotaz nechala ležet déle než bylo vhodné a v pátek v 13:13 překvapivě dostává odpověď, že půjčovna už žádné auto nemá. Já jsem ve čtvrtek rezervoval chatu i bez jistoty auta (dělal jsem, že mi odpověď druhé skupinky nedošla).

Marta váhala, zda nám neuteče s jinou skupinkou se stejným plánem, holky nechatového auta se vyptávaly na to, jak to vyřešíme…

Rychle se pouštím do průzkumu všech půjčoven. Překvapivě se už na konci první stránky Googlu dostávám k půjčovně Avis, na jejíchž stránkách lze stále zarezervovat dvojici aut třídy kompaktních vozů. Telefonicky zjišťujeme, že jsou auta opravdu ještě volná a než nám operátor stihne říci dle jeho slov super cenu, tak mi dochází kredit! Infolinka, na které 2 minuty mluvíte s robotem je totiž v Norsku zpoplatněná asi 5 NOK/minutu. Dobíjím kredit i přes špatně zabezpečenou elektronickou bránu (zase neumí Norové použít aktuální zabezpečení!) a ve druhém telefonátu už nám někdo jiný nabízí cenu 2000 NOK za víkend. Přitom jejich web nabízel cenu 1500 NOK, takže jsme odkázaní zpět na rezervaci přes web.

Kdybych měl popsat všechny další útrapy k rezervování aut, tak bych se v tom sám ztratil, takže přejdu k výsledku, který je sám o sobě dostatečně zamotaný. Zaplatil jsem jedno auto, které bylo napsáno na Francisca (řidič nechatového auta), druhé auto byl plán zarezervovat na Reného, protože má 25 let, což znamená levnější půjčovné. Jenže než jsme to zvládli vyřídit, tak skončila pracovní doba a web neumožnil zaplacení auta na sobotu.

Balím krosnu i přes nejistotu a informuji Thomase o tom, co má dobalit v případě úspěchu (hlavně bublaninu). Marta překvapivě neutíká k jiné skupince a v případě úspěchu ještě bude v sobotu vařit rýži.

Nejistota, jede se tedy na výlet?

Ráno zkoušíme s Reném zajít do půjčovny a auto půjčit na místě. V 9 přicházíme (ještě s Franciscem a holkama nechatového auta) do půjčovny a jsme jediní zákazníci. Popisujeme situaci, dovídáme se, že je možné půjčit auto jen tomu, čí kreditní karta zaplatila auto. Překvapivě nám však hlásí i jednu dobrou zprávu ‒ že mají další auto, o čemž hned informuji zbytek chatové skupinky.

Takže auto, které jsem platil já nakonec nebude pro Francisca, ale pro nás a Francisco doobjednává druhé auto. Nakonec přecijen jde změnit řidiče, takže naše auto bude řídit René. Po opakovaném vysvětlování celé rošády se zdá, že to prodejce chápe (překvapivě), stejně jako nervózních 5 zákazníků ve frontě za námi. René doplácí nějakou pro nás nepochopenou částku za půjčovné (asi mýto a benzín), čímž je jméno karty rovno jménu řidiči a my konečně dostáváme naše VW Polo 1,2 (bez turba, 51 kW), což je ideální auto pro 5 osob s krosnama. Francisca necháváme osudu, abychom si mohli vyzvednou batohy a vyrazit.

Naše VW Polo (omlouvám se za kvalitu fotky, je dokumentární z mobilu a mrzly mi ruce).

Při navigaci Reného zjišťuji, že moje GPS má v autě dost velké zpoždění, takže trochu bojujeme se systémem jednosměrek v centru Trondheimu, ale tak alespoň se projedeme. Překvapivě musíme na Martu a Zuzku čekat déle, než na mne ačkoliv se ještě dobaluji a převlékám. Pak řešíme 3D tetris v kufru auta, který končí rozhodnutím dát alespoň 2 krosny mezi cestující.

V 11 konečně najíždíme na dálnici. Je krásné počasí, jen trochu víc fouká. Z Trondheimu do Rørosu je to 150 km, které máme podle navigace zvládnout za 2,5 hodiny, což bychom možná i zvládli, kdyby Røros nebyl nejchladnějším místem Norska. To se projevilo asi 50 km od cíle překvapivou změnou počasí v sněžení a postupně skoro vánici. Při té si René vyzkoušel, jaké je to nechat si auto zasypat sněhem, když jsme míjeli pluh.

Náhodná (ale pěkná) krajina při zastávce na odskočení si.

I tak jsme něco před druhou dojeli na místo a dokonce našli prázdné parkoviště zdarma. A náhodou dojela ve stejnou dobu i druhá skupinka. Překvapivě za to nemohlo to, že Francisco nikdy nejel na sněhu.

Jejich příběh v půjčovně zdaleka neskončil tak rychle, jak jsme očekávali. Při placení totiž prodejce zjistil, že debetkou platit nepůjde, takže Francisco neměl čím zaplatit. Mezi holkama se našla s kreditkou jen Martina, která navíc nechtěla být řidičem. Takže nakonec zaplatili auto + poplatek za řidiče mladšího než 25 let (Martina) + poplatek za druhého řidiče mladšího než 25 let (Francisco). Prodejce se navíc choval už dost hnusně (stejně jako několik čekajících lidí), takže zvládl zkomolit jméno Martiny na faktuře, a další ošklivé přešlapy. Když konečně dostali auto, tak byl Francisco zaskočen automatem, takže ještě nějakou dobu bojoval s tím, že má v autě vypnout mozek. Bohužel v textu neumím vyjádřit všechny emoce (celé skupiny, ale hlavně Martiny), které mi Francisco popsal.

Konečně Røros a s ním úplně jiný zážitek

Røros je malé městečko, které bylo v historii významné hlavně kvůli těžbě kovů. Trhovci zaplní hlavní ulici a pár přilehlých uliček, které se díky spoustě zákazníků stanou neprůchozí. Nabízí tradiční norské kožešiny a další oblečení, milion druhů bombónů/oříšků/jiných věcí k zakousnutí, spíše nenorské sýry a hlavně maso − salámy, uzeniny nebo třeba hamburgery z vepřového, hovězího, ryby, ale hlavně zvěřiny − jelen, los a sob. Každý stánek vám nabídne ochutnat, co nabízí, což se v případě českých turistů projeví pořádným nadlábnutím bez placení (některé stánky jsme navštívili opakovaně :D).

V Rørosu bylo na tamní poměry krásně, občas se i ukázalo slunce.

Abych se nakonec nemusel za naši aktivitu na trzích jen stydět, tak jsme si nakonec společně koupili i 3 štangle salámů (los, sob a míchanice). Jsou to překvapivě nejlepší salámy, který jsem kdy jedl, takže si je na rozdíl od ostatních šetřím.

Na pravé straně okraj stánku se salámy. Všechny měli tuto slevu 4 kusy za 350 NOK, jen 4 znamenalo 2 + 2x(1/2).

Ještě jsme se dívali po nějakém vlněném oblečení, ale spíše neúspěšně.

Spousta lidí na hlavní trhové ulici.

Kromě trhů jsme prozkoumali hlušinu kolem dolů, historickou uličku a něčí dvůr, ve kterém kolem ohňů Norové hrály a zpívaly folkové písně, rozdávali kávu a tradiční alkohol a celkově se úžasně radovali, asi z toho, že bylo jen -2 °C (ale větrno). Náš průzkum jsme nudně zakončili ve velkoobchodu, kde se půl hodiny čekalo ve frontě na záchod.

Havířská ulička.

Most na převoz rudy?

Røros v jednom obrázku: kostel, krásný a celkem vysoký most, v popředí navezená hlušina a lidé, kteří chtějí mrznout na saních. No to je skoro celé městečko.

Takto si užívají trhy Norové.

Asi v 16 hodin (tedy se západem slunce) jsme vyrazili z Rørosu směr zpět do Trondheimu. Taagaabu je na půli cesty, takže očekávaný příjezd k chatě je rozhodně za tmy. Po hodině správně odbočujeme z dálnice do hor, kde konečně začíná zábavné silnice (a zatímco holky komentují, jak jsou rády, že nemusí řídit, tak já mám rozhodně řidičský absťák). René potvrzuje, že je dobrý řidič, takže všechny serpentiny zvládá a za celou cestu mu to ani neuklouzne, byť jede svižně. Naviguji nás na místo popsané jako farma, kde se dá po domluvě parkovat. To vypadá, jako kdybychom někomu přijeli domů na dvorek, takže rychle vyzkouším z auta se poptat, zda zde můžeme zaparkovat. Asi čtyřicetiletý Nor mi odpovídá, že to není problém a následně mne překvapuje z jeho strany iniciovanou diskuzí na téma kdo a odkud jsme, že je pracovníkem NTNU a co studujeme. Jelikož na mne čekají s nastartovaným autem, tak diskuzi (možná až neslušně) utínám a nechám Reného zaparkovat. Pak už téma neoživujeme, což je mi líto, dodnes nevím, co přesně v NTNU milý farmář dělá :(.

Taagaabu

I tak se nás farmář ptá, zda nechceme skútrem odvézt až na chatu. Děkujeme mu, ale chceme ty 3 kilometry ujít sami. Čelovky máme tentokrát skoro všichni (Thomase jsem stále nezpracoval, aby si koupil pořádné kalhoty a čelovku, takže za chvíli už nebude mít důvod a bude moci tvrdit, že přežil Norsko bez jakéhokoliv outdoorového vybavení).

Cestu máme vyjetou skútrem, takže je navigace triviální. Po 2,5 km musíme z cesty sejít, ale navigují nás odrazky. S Martou nasazujeme sněžnice (tentokrát jsem si je zase vzal :)) a prošlapujeme cestu zbytku skupiny. Po necelé hodině tedy docházíme k chatě, ve které už je neznámá skupinka zabydlená. Chvíli váháme, jak se uvést, potvrzujeme, že děláme jako že o žádném mailu nevíme a po chvíli se rozhodneme vejít.

Překvapuje nás horko a vstřícný pozdrav od skupinky (nejistý výčet: Tomáš a Kryštof z Polska a Fany z Francie (fakt nevím, jak se ty jména mají psát, takže počešťuju)). Dozvídáme se, že jsou to bývalí Erasmáci z NTNU, kteří teď pracují v Anglii jako geofyzici. Chatu pro ně rezervoval jejich kamarád, doktorand na NTNU, který mi i odpověděl na mail sám, protože mu tato skupinka nestihla napsat, že není problém, když se přidáme. Podělili se s námi o nějaké sladkosti (my mohli nabídnout bublaninu a moji domácí meruňkovici), později si s námi rozdělili i večeři (a my pak o tu naši). Večer jsme tedy trávili hlavně diskuzí, geofyzici se ukázali jako super partie, schopní výletníci, kteří zde během Erasmu prochodili hodně času, takže jsme měli spoustu témat na probrání.

Kromě jídla jsme se museli podělit o místo (pro zopakování: Taagaabu je pro 6 lidí a nás bylo 8). S ubíhajícím časem jsme museli začít řešit, jak si usteleme. Nakonec to bylo řešeno celkem neorganizovaně, René s geofyzičkou, takže já a Thomas jsme si hodili mincí, kdo spí s holkama a kdo s geofyziky. Vyhrál jsem logičtější variantu, tedy že jako větší budu s holkama. Překvapilo mne, že to zas taková výhra nebyla, po půl hodině snahy usnout na jednom boku jsem to vzdal, ale po optimalizaci rozložení už jsem i usnul (na rozdíl od Thomase, který prý za tu noc skoro neusnul).

Prázdná Taagaabu by tak malá nebyla.

Druhý den

Ráno jsme měli tradičně problém se vstáváním. Geofyzici zmizeli, což byl pro mne dostatečný podnět k tomu se donutit vylézt. Postupně se mi dařilo vytáhnout Reného, Zuzku, ale s Thomasem, který konečně usnul a Martou, která by spala furt, to bylo ještě těžší, než dříve (čti ani buchta nebyla dostatečným lákadlem).

Skoro poledne, vstávat!

Taagaabu ve své kráse.

Dokonce jsme zvládli vstát.

A okolí.

Kadibudka tentokrát úplně jiného typu. Když chcete dosednout, tak se celkem propadnete (oproti okolí je fakt o dost níž). Nebezpečná, ale fakt krásná…

…podle varovných obrázků může vypadat i takto.

Nakonec bylo dostatečným lákadlem slunce, které nás kolem poledne vítalo, ale už se za ním blížily mraky. Zjistili jsme, že geofyzici si šli jen bavit ven, aby nás nerušili ve spánku. Konečně se vypravíme ven a obdivujeme krásu chaty a okolí. Geofyzici vyráží na výlet a my jdeme asi půl hodiny po nich stejnou cestou. Po nějaké době se rozhodujeme, že by bylo hezké zdolat místní kopce a že je sníh krásně pevný, takže to zvládne i část skupinky bez sněžnic.

Takto se chodí se sněžnicemi…

…a takto bez nich.

300 výškových metrů zvládáme jen s půl litrem vody, odměnou je nám kromě hrozného větru i úžasný výhled. Zvěčňujeme se a utíkáme vichru.

René.

Na chatu se vracíme první, balíme a já a René jdeme pro dřevo. Halda je zase pořádně daleko a pěkně hlubokým sněhem, jediná změna jsou klády břízy, které jsou ještě těžší než smrk. Zase jednou proklínám, jaká je to v tom sněhu dřina tohle tahat. Ale přinášíme 2 velké klády, takže jsme připravili fakt hodně dřeva. Když přichází geofyzici, tak nás chválí. Pak vyměňujeme zážitky a vydáváme se se zapadajícím sluncem zpět k autu (geofyzici zde budou do pondělí). Na farmě potkáváme další skupinku, která vypadá mnohem méně turisticky − igelitky v rukách značí jinou náturu, než jsme měli my a geofyzici, takže jsme zvědaví, jak to s nimi zvládli. Ptají se nás na cestu a dřevo, takže v obojím dostávají pozitivní odpovědi. Loučíme se s jiným farmářem a vyrážíme jinudy směr Trondheim.

Po příjezdu vyskládáme věci a s Reném jedeme k půjčovně. Místo toho, abychom jim auto vrátili automatizovaným způsobem však jen parkujeme před půjčovnou a klíčky si nechávám. V pondělí se totiž chci stavit osobně reklamovat ten neznámý příplatek, který byl příplatek za mladého řidiče, který jsme platit neměli. René vrátit auto nemůže, protože má přednášku.

V pondělí mne v 8 ráno překvapí dost drzý telefonát kde jsou klíče?. Odpovídám, že před 10 (do té doby máme auto půjčeno) je přinesu. Dojíždím tam a reklamaci řeším naštěstí s někým jiným. Dozvídám se důvod telefonátu − parkovali jsme na placeném místě, takže za nás zaplatili parkovné.

Rád bych to zakončil tím, že už nás z půjčovny nic nepřekvapilo. Ale Martina si potom všimla, že ji platbu strhli z účtu 4x :(…