Týden před velikonocemi mají Norové pěkný studentský zvyk – týden prázdnin. Domácí úkoly jsem zvládl zařídit předem (a jiné odložit na později), takže jsem měl přes týden volna. První plánem byl 3 denní pobyt v chatě u Švéda Johana ve Störlienu, který studuje na NTNU a Tomáš se s ním znal ze Studenterhytty (Johan v ní působí).

Termín 18. – 21. 3. a složení Tomáš, Johan, Marta, Sofie a Roxane a Moritz.

Příprava

Já jsem byl v známostech z dobrovolničení na Studenterhyttě pěkně pomaten a tedy jsem si celou dobu myslel, že jsme s Tomášem poznali stejného Nora, ke kterému teď pojedeme. Já poznal staršího člena NTNUI koiene, který mi popisoval svou malou kabinku někde daleko od civilizace, kde klasicky není žádná elektřina a voda. Jak jsem byl překvapen, že jedeme do Švédska, budeme to mít jen kousek, ale hlavně máme si vzít místo spacáku věci na postel. No dobrá, ale těším se na saunu.

Také jsme byli zaúkolováni vzít si nějaké jídlo, ale ve Störlienu má být obchod, tak jsem to nechal až na místo. Koupil jsem si tedy jen lístek (omylem bez studentské slevy) a nezvládl jsem sehnat běžky (Bumerang měl na prázdniny naprosto prázdno :(). Prostě jsem v přípravě zcela exceloval. Alespoň sněžnice jsem vzal a další plán byl si možná půjčit sjezdovky, protože ve Störlienu je lyžarský areál.

Cesta a večer

Jeli jsme vlakem, což byl mnohem lepší zážitek, než cesta busem do Störlienu (už jsem tam byl nakupovat busem – na Čechy jsme váhali, zda bychom se tam, nebo zpět právě tímto zdarma busem nesvezli i tentokrát). S cestou do vnitrozemí přibývalo sněhu a já si hezky pokecal se Švédkou Sofií. Zjistil jsem, že budu jediný bez běžek, což mne moc nenadchlo.

Do Störlienu jsme se dostali se setměním, takže obchody právě zavíraly a já tím pádem skoro neměl co k jídlu, než svačinu a bábovku. Na nádraží nás vítal Johan a v tu chvíli spadl můj domeček z karet ke komu že to vlastně jedeme.

Večer jsme sdíleli jídlo a já nějak přežil ze zásob Roxane, která upekla slanou buchtu se zeleninou a tuňákem (mňam).

Den první

Ráno se mi ještě Johan snažil najít běžky na půjčení, bohužel neúspěšně, velká noha byla problém.

Plánem na sobotu byl vodopád Brudslöjan, kousek za hranicí (na Norské straně), což znamenalo asi 5 km jedním směrem. Všichni nazuly běžky a já sněžnice, takže mi neustále ujížděli a čekali na mne. 2 km před cílem museli běžky sundat a už jsem měl výhodu já. Překročili jsme hranici (vysekaný 20 m široký pás v lese) a v dáli už to hřmělo. Závěrečné schody už na sněžnice nebyly a byli jsme rádi, že to nikomu neuklouzlo. Dole bylo pěkně mokro, ale za ten pohled to stálo.

Z těchto schodů jsem měl celkem respekt.

Ve skiareálu měli i takový vlek pro děti.

Jelikož jsme všichni připravili buchtu, tak se Johan cítil jako špatný hostitel a rozhodl se připravit tradiční Kanel bollers. Kromě toho ještě na večer připravoval pizzu, takže byl rozhodně úžasným hostitelem.

Johana za hostitele proste chcete :). Ale na pizze už jsme se podíleli všichni.

Večer ještě šli někteří běžkovat, já s Moritzem jsme zůstali doma (já jsem nevydržel se neučit, Moritz si četl norskou literaturu, protože se po škole chce stát lékařem v Norsku. A jeho úroveň Norštiny mne fascinovala, po cca 2 letech studia ji uměl lépe, než já Anglicky, měl bych se stydět).

Výlety na sněžnicích

V neděli byl lyžovací den, Martu ale trápily nohy a tak jsme šli na výlet na sněžnicích. Byli jsme hlavně překvapeni Švédským značením cest (kontext: v Norsku se neznačí až na nejprofláklejší túry vůbec nic, toto byla cesta nikam), které vypadalo jako značení železničního přejezdu a bylo každých 20 metrů! Za jezery jsme našli pár kabin (už běžných, ne s elektřinou a vodou) a cestou zpět jsme u jezera našli mini kabinu, která byla otevřená. Byly v ní kamna, trocha dřeva, kráječ na sýr, pár sladkostí a klidně by v ní šlo přespat, úžasný.

Večer jsme udělali menší výlet po okolí a rozhodli jsme se vrátit na chatu nejnevhodnější cestou asi 200 % stoupání (na metr vodorovně jsme vystoupili tak 2 metru horizontálně, snad se to takto počítá). Pak jsme ještě asi hodinu bojovali ve sněhu (na tomto výletu oblíbená aktivita, celkem možná tak 4 hodiny z celého prodlouženého víkendu? :D). Po totálním promoknutí mne fascinoval sušák oblečení, ve kterém vše hned vysychalo (za cenu spotřeby 2 kW, kterou ale nikdo ve Skandinávii neřeší).

Za horizontem (v levé polovině) je naše chata a ten svah přede mnou jsme ještě ve strmějším místě zdolali. Kdo si hraje, nezlobí.

V pondělí šli zase všichni běžkovat, já jsem se vydal na sněžnicích na vrchol lyžarského areálu a výše k chrámu větru (Vindarnas tempel). Bylo krásné počasí a já si to šlapal ve stopě vleku, kde absolutně nikdo nejezdil (jeden pár vyjel krátce po tom, co jsem došel na konec). Pak ještě něco přes kilometr po značení alá železniční přejezd. Při tom se zhoršilo počasí, vešel jsem do mraku a začalo hodně sněžit a překvapivě i hodně foukat. Chrám dostál jménu a já byl rád, že mě chrání před větrem. Poobědval jsem norský tradiční Kvikklunsj, kochal se nulovým výhledem a podepsal se do sněhu.

Značení co 20 metrů. V těchto podmínkách pochopéte, proč.

Cestou zpět jsem dokonce potkal běžkaře, kteří se nahoru vydali též. Později jsem ještě zalezl do Teepee, které jsem obdivoval už cestou nahoru, ale nechal jsem jej na později. I zde by se dalo v pohodě přespat – dřevo a všechno bylo dostupné. Také jsem byl fascinován spoustou laviček (našel jsem jich asi 10 všude možně). Ke konci výletu jsem si pokecal s jinými Nory (trochu i Norsky! :D), vysvětlili mi lavičky – ve Störlienu je sanatorium a počítá se s tím, že zde spousty pacientů chodí na výlety :).

Dřevěné teepee, uvnitř celkem čisto, nějaké dřevo :).

Račte se posadit a kochejte se výhledem… na sníh.

Odpoledne jsme nakoupili za Švédské ceny (hlavně jogurt) a jeli domů. Ve vlaku nás překvapila tajná policie, řešili něčí batohy, ale ne naše (je fajn, že jsme nemuseli vysvětlovat pašování jogurtu). Možná to souviselo s Belgií :(?