Velikonoce vrcholí (27. – 28. 3.), ale my (já, Marta, Tom a Sofie) nezahálíme na Moholtu (kdo by dělal úlohy) a vyrážíme na 5. chatu NTNUI – Rindalsløu.

Po puťáku už máme pocit, že nás nic nepřekvapí a tak je příprava na výlet dost laxní. Rindalsløa je jedna z chat v horách Trollheimen, takže ačkoliv už v Trondheimu sníh roztává, Tomáš si na výlet bere běžky. Ostatní běžky nemáme (cesta k chatě je jen 5 km), s Martou máme sněžnice.

Nechybí běžná bábovka.

Alespoň nějakým přípravám jsme s Tomem věnovali pozornost, o tom už jsem ale psal v příspěvku o velikonocích.

Cesta

Busem jsme vyráželi odpoledne. Po cestě jsme jeli nějakou dobu kolem moře, které bylo hezky fotogenické, ale Tomáš (který měl foťák v busu, já zrcadlovku nechal v krosně v zavazadlovém prostoru) si zapomněl kartu, takže jsme se mu jen mohli vysmívat.

Po nějaké době jsme se vydali od moře a výhledy se změnili na horskou scenérii Trollheimenu v dáli a nějaké řeky, na které bych se rád projel podél nás. Po nějaké době si Marta vzpomněla, že místo poznává – projeli jsme kolem zastávky na chatu Telin.

S řidičem se tentokrát podařilo domluvit správné místo na zastavení, takže nás čekalo opravdu jen 5 km (s celkem slušným převýšením, ale po puťáku už jsme byli v tomto flegmatici).

Po kilometru na velké bahnité polňačce (kde jsme se Tomovi vysmívali, že tahá běžky) jsme se dostali ke stoupání po zasněžené cestě (vzhledem k prudkosti a neupravenosti jsme se stále vysmívali). Po nějaké době stoupání jsme se dostali k místu s krásným výhledem, takže jsme se šli kochat a koulovat.

Tento výhled jsme si nenechali ujít.

Sofie se po tomto naučila české slovo škodolibost, které jsme do Angličtiny nepřekládali.

Místo našeho výhledu a rozšlapaný sníh k němu – cestou zpět jsme závodili, kdo doběhne první.

Po dlouhé koulovačce jsme se západem slunce pokračovali s pochodem. Po cestě se objevovali stále lepší a lepší výhledy, ale ubývalo světla, takže jsme váhali, zda se můžeme kochat, nebo máme spěchat. Ale v Norsku se stmívá dlouho, takže jsme v pohodě došli k chatě s posledním šerem.

Sofii není v košili zima, seveřané jsou zvyklí.

Ani jsem si nevšiml, že fotím i holky :D.

Rindalsløa nás naprosto fascinovala. Rozložení uvnitř je dost odlišné – v hlavní místnosti jsou jen 2 postele kolem stolu (které jsou i lavičkami), zbylé postele jsou v půdičce nad vchodem (který je kvůli tomu pro mne nebezpečně nízký). S Tomem jsme to zabrali dole a holky jsme poslali do tepla, protože ta horní místa nebyla dělaná pro mne s délkou přes 1,9 m.

Nízký strop v předsíni.

A schody k postelím nahoře.

Večer jsme ochutnávali 3 úžasné buchty (já bábovku s broskvemi, Tom zelenou kiwi bábovku a Marta kakaovo-kokosové řezy s nějakou úžasnou náplní). Byť jsem byl nadšený, že to byla moje nejlepší bábovka, tak jsem byl těžkou konkurencí poražen :D. Kromě mlsání jsme připravili tradiční chutný eintopf.

Při čištění zubů venku jsme byli nadšení z úžasně čisté hvězdné oblohy. Sice nebyla polární záře, ale bylo to krásné klidné kochání se.

A schody k postelím nahoře.

Druhý den

Ráno jsme s Tomem hned po probuzení splnili českou tradici, čímž jsme potěšili Martu a překvapili Sofii.. Po snídani jsme se vydali na výlet, Tom se rozhodl zužitkovat běžky. A jak byl sníh krásně ztvrdlý, tak si mohl skejtovat a všichni jsme mu tu volnost záviděli. Ale i bez běžek to bylo úžasné – Trolheimen nabízí krásné výhledy a tak jsme se těšili za každý horizont, co zase uvidíme. Došli jsme až k jiné chatě, u které se klikatil potok, který tekl i přes cestu. Skútry jej v pohodě projížděly, nám se projít nechtělo a tak jsme u potoka zůstali načerpávat energii z krásného slunečného dne (to místo působilo fakt magicky).

Tom si běžky pěkně užíval.

Nějak mam prostě tuto fotku rád. Soused jede na výlet se psy.

Klid na sluníčku u vody (se sněhem).

… zrušen bojem.

Sofie je tučňák.

Bus jel docela brzy odpoledne, takže jsme dále nemířili a vydali se zpět balit. Ještě jsme si četli cabin book a našli jsme časté zmínky o myších, které zde všichni pojmenovávali Mustafa (myš je norsky mus). Některé kresby zachycovali hrobeček (když někdo neobrátil nějaký hrnec nebo kybl, tak do něj Mustafa spadl a umřel v něm).

My jsme se vyspali lépe.

Norové se rodí s běžkami na nohou.

Tom si běžky pěkně užíval.

Tom se rozhodl, že pojede i cestou dolů na běžkách, takže jsme mohli očekávat, že na nás bude čekat a možná se někde zabije :D. Chtěli jsme na nějakém pěkném místě udělat společnou fotku, Tomovi ale po nočním focení hvězdiček došly baterky a já mám samospoušť jen na 2 vteřiny, takže jsem si užil spoustu skákání. Výsledek dopadl nějak takto:

Už letím :D.

Cestou jsme se ještě se Sofií snažili zpívat pochodové písničky (učili jsme ji Tři čuníci jdou), zatímco Tom kolem nás jednou za čas prosvištěl a překvapivě nepadal. Na pád jsme museli čekat až na úplný konec sněhu, kde musel zabrzdit a kvůli strmosti a rozšlapanosti sněhu se mu to nepodařilo :D.

Na bus jsme museli dojít dále, než kde nám zastavil v neděli, ale i tak jsme to stihli s předstihem. Při čekání jsme dojedli zásoby buchet a rozšířili tradici velikonoc i na pár Norek :D.

Pohodový a moc pěkný konec prázdnin.