Po dlouhé době, kdy už opravdu nemám žádnou výmluvu (měl jsem jich několik, ale postupem času odpadávaly) se vracím ve vzpomínkách k sepsání příspěvku o výletu na první chatu. Příběh tedy bude o posledním lednovém víkendu a aktory budou samí Češi − já, Marta a Tomáš, kterému děkuji za fotky.

Příprava

Chaty NTNUI (organizace, která se stará o chaty) hodnotí chaty složitostí na škále 1-5 (5 = nejtěžší). Můj původní plán bylo ze začátku nepřecenit své schopnosti a vydat se na nějakou chatu složitosti 2, možná 3 (složitost 1 má jen jedna chata, která je velká, takže jsem nepotřeboval nutně jít od nejsnazší). Plán tedy bylo sehnat skupinku různorodých, ale pro hiking nadšených kamarádů studentů, a vybrat nějakou lehčí chatu. Jaktože jsem tedy skončil na chatě složitosti 4 v čistě v české skupince (když jsem se tehdy ještě navíc tak Čechům vyhýbal?).

Moje snahy o sehnání skupinky lidí byly celkem rychle neúspěšné − poslal jsem pár zpráv a dostal jsem jen negativní odpovědi. Takže vůdcem skupinky nebudu, musím se k někomu přidat. Také čas se krátil, takže moc volných chat nezbývalo. Marta s Tomášem se tedy rozhodli, že chtějí jít na chatu, kam se dá jít jen se sněžnicemi (k tomuto se ještě mnohokrát vrátím), a tak se je rozhodli nakoupit. Ale zároveň nechtěli jít jen 2 (Norské desatero bezpečnosti navrhuje větší skupinky), tak jsem byl přibrán. Přesněji Tomáš by raději nějakého cizince, aby nemluvili celou dobu česky, ale Marta už odmítala věřit schopnostem někoho, koho nezná (vysvětleno zde), což vlastně vůbec neobhajuje to, že já jsem byl bezpečná volba.

Takže jsem si v pátek půjčil od Marty “šalinkartu” a vyrazil nakupovat do outdoorového obchodu, kde měli sněžnice za super cenu − 250 NOK. Nebyla na nich uvedena nosnost, což jsem bral jako experiment − s >10 kg batohem to nemám daleko ke 100 kg, navíc jsem na sněžnicích nikdy nestál. Kromě sněžnic jsem ještě koupil plynovou kartuši, i ta byla skoro levnější, než u nás (sněžnice byly o hodně levnější než u nás). Cenu následně vykompenzoval nákup obvazů, desinfekce a náplastí, abych si vytvořil vlastní mini lékárničku (to zase měli všechno příšerně drahý a navíc nemají neelastický obvazy, hrůza). Přípravu jsem zakončil ještě nákupem hrotů na boty, které měli pouze ve velikosti 40-45, takže na mou pohorku 47 krásně sedí :D.

Původně jsem plánoval brát běžky, takže jsem je měl půjčené a vyzkoušené již zmíněným výletem k Estenstadhyttě. Ale jelikož mne Marta informovala, že to bude na ty sněžnice a ne na běžky, tak jsem se rozhodl běžky v pátek ještě na rychlo vrátit, aby je mohl použít někdo jiný (běžky jsou zdarma, takže jsem nechtěl, aby mi ležely doma). Alespoň jsem vyměnil hůlky za menší, vhodnější pro sněžnice.

Vzorně sbaleno. Navíc se můžete pokochat nepoužitými sněžnicemi.

Očekávaná složitost výletu (20 km, z toho 6 po silnici a pak neznámo jak, co když to bude 14 se sněžnicemi) mne stále docela trápila, takže jsem se dozásobil jídlem jako správný horal (vše na maximální poměr energie na hmotnost). S batohem vybaveným snad vším oblečením, které v Norsku mám (moc toho tu nemám :D) jsem se cítil připraven na 6 hodin spánku s průvanem v pokoji, za který mohl hurikán (o tom už mám rozepsáno do jiného příspěvku, kde se budu zabývat i počasím).

Jde se na výlet :)

Ráno neochotně stávám v 7, abych stíhal sraz v 7:35 kousek od domu. Z domu vycházím v 7:30 a zjišťuji, že všechny chodníky neskutečně kloužou. Jen tak tak stíhám ujít těch 100 metrů za 5 minut (bez pádu!) a na místo dorážím jako první. Po pár minutách konečně dotančí i Tom a o chvíli později i Marta. Hodnotíme situaci a nasazujeme hroty, protože musíme za 30 minut dojít někam za Gløshaugen, kam to běžně trvá 20 minut normálním tempem bez ledu.

Návleky moc nefungují, na cestě z kopce mám pocit, že musím spadnout každej druhej krok. Nepadám! V půli cesty s Tomášem zjišťujeme, že naše návleky už pár hrotů postrádají, jen Marta se svou váhou skokanky na lyžích má návleky v pohodě. Na zastávku docházíme včas a máme ještě pár minut na blbnutí bez návleků.

Hroty použity jen jednou. Něco jim po cestě chybí, někdy se budu muset rozhoupat k aktivitě a jít je reklamovat.

Za autobus platím 40 NOK jako student, zatímco Tomáš 50 NOK (taky řekl, že je student), každý pro sebe máme jednu dvojsedačku a po 30 minutách jsme na místě. Je mírně pod mrakem a já se rozhodnu využít otevřeného COOPu a koupit ještě větší zásobu vody.

Úvodní 6 kilometrů dlouhá část po silnici je až na klouzavá místa nuda. Celkem se při ní zapotíme, a tedy sundáváme jednu vrstvu (v mém případě jedinou mikinu, bez které je mi zase během pauzy zima, ale za chůze je to ideální). Jídlo zvládáme za pochodu, chceme se z té silnice dostat co nejdřív. Proto míjíme i ideální odbočku, což znamená trochu delší úsek po silnici, ale téměř nic navíc v celkové délce.

Zhruba toto je mapa trasy, kterou jsme absolvovali.

Konečně změna silnice za cestu vyjetou skútrem. Zde má Tomáš poprvé připomínku, že by se zde hodily běžky. A ano, hodily by se, cesta je ideálně vyjetá a byli bychom na ni tak stejně rychlí do kopečka (já asi o trochu pomalejší), ale dolů by se jelo krásně. Stoupání bylo celkem táhlé, ale při pohledu na náhorní plošinu před výšlapem se dal hodnotit jako krásně mírný − hledal si cestu pěkně údolím potoka skoro po vrstevnici.

Ve stopě od skútru se šlapalo pěkně.

Po tom, co se dostáváme na plošinu se nám trochu zlepšuje počasí, a také dostáváme krásné výhledy do okolí. Zatímco Tomáš fotí zamrzlé vodopády (jen pár metrů převisu, ne nic stometrového), s Martou mu utíkáme a schováváme se za kopu sněhu. Marta při tom krásně zahučí do hlubokého sněhu − první náznak, že sněhu bude dost (bohužel toto není dostatečně zdokumentováno).

Tomáš fotí vodopády.

A my se mu (neúspěšně) schováváme.

Ale zatím můžeme jít po krásné skútrem vyjeté cestě (možná spíš dálnici, skútry nás míjí co 10 minut), takže kilometry celkem rychle ubíhají. Zintenzivňuje se Tomášovo konstatování, že máme mít běžky, na kterých by to šlo ještě rychleji − je asi častější, než projíždění skútrů.

Po nějaké době konečně musíme více zvážit výběr trasy, o výběru se radíme i s párem důchodců, který nás na skútru míjí. Dovídáme se, že tento pár má chatu hned naproti Nico (tak se Nicokoia zkracuje, protože koia je slovo chata) a nabízí nám, že nás svezou. To odmítáme, protože hrdinně chceme trasu ujít pěšky (a pokračovat kocháním). Kromě jiného i způsobujeme zácpu, na míjení skútrů jsme s dotazem nemysleli, takže místo široké nebylo.

Skútr s červeným vagonkem jsou naši strážní. No a za míjení na takto ideálním místě můžeme my.

Máme tedy ještě nějakou dobu pokračovat po cestě skútru a jen na poslední 4 kilometry se vydáme sněhem, ačkoliv by to šlo obejít a dojít po stopě až k Nico, to bychom ale ty sněžnice měli úplně zbytečně. Opakují se připomínky, že máme mít běžky. Vysvětluje se provoz − na plošině jsou desítky chat, opravdu krásná místa :). Ono je to takovým krásným norským zvykem si pořídit a starat se o takovou chatu a vůbec se Norům nedivím, ta příroda k tomu vybízí.

Jedna ze spousty chat po cestě.

Odbočka ze stopy skútrů je značená, takže nasazujeme sněžnice a já s Martou testujeme, jaký je to pocit na nich stát. Propadám se v nich asi 20 centimetrů a navíc při zvedání nohy krásně naberu spoustu sněhu, který si hodím na zadek :D. Marta se propadá méně než 10 centimetrů. A i zde by to šlo na běžkách. Vydáváme se tedy údolím malého potůčku a po asi 15 minutách se dostáváme na vrcholky, odkud je překrásný výhled na západ slunce, který nás doprovází po zbytek cesty. Motivuje nás překonat každý kopeček a dostat se ještě k lepšímu výhledu.

Ale tak jde se v nich nakonec dobře :).

Takto vypadá správná motivace.

A takto odměna.

Nico je na kopečku, který obcházíme a dostáváme se k ní oklikou. Fotíme se s úžasným světlem a blbneme asi půl hodiny. Po půl hodině projíždí kolem skútr s našimi známými, takže jim hlásíme, že jsme úspěšně dorazili a že je zde fakt nádherně. Dostáváme tipy, které se hodí spíš na léto (místní jezero/bažina je super na chytání ryb, ale teď jsou pod půl metrem sněhu a nevím nevím ještě kolik ledu).

Jsme krásní na krásném místě :).

I Nico bez nás je krásná :).

A sousedi mají taky krásný místo.

V chatě je suché dřevo, takže Marta jde rozdělávat oheň a my připravit víc dřeva. Krásné břízové klády jsou hned u chaty (proč toto konstatuju se dozvíte v příštích příspěvcích o chatách) a až na trochu tupější jednu pilu je vše pohádkově funkční. Dřeva je akorát zrovna po západu slunce, mezitím máme uvnitř i trochu teplo. Fakt jde všechno tak krásně, nevymýšlím si, jak někteří v deníku chaty − po dvouhodinovém pochodu, na který nám svítila polární záře a zpívali sobí spřežení jsme došli do vyhřáté chaty a udělali si BBQ….

Pohodlně jsme připravili rizoto a pochutnali jsme si na bublanině od Marty a mé bábovce. Večer jsem hlavně Martu naučil karetní hru Mao, které jsme využili na plnění úkolů jako přikládání do kamen. Asi ve 2 jsme šli spát.

Slunná a líná neděle

Ráno, které nastalo hrozně pozdě, jsme se věnovali Norštině. Přitom venku bylo krásně, ale pozdní vstávání a lenost některých z nás nám plány na výlet po okolí (dostali jsme tip na výhled z asi kilometr vzdáleného kopečku) překazily. Já dostávám za úkol sepsat hlášení do deníku, protože je to můj první výlet (s pravidlem souhlasím a mělo by být dodržováno, jeho nedodržování vede jen k zápisům, se kterými nesouhlasím). Bus nám jede v 18, nebo v 20, což nám dává ideální zálohu pro případ, že půjdeme pomalu. I tak chceme stihnout ten v šest, a tak vyrážíme něco před jednou (cesta na chatu nám trvala asi 5 a půl hodiny).

Při odchodu z chaty sněží a tak úsek na sněžnicích zvládáme více než 2x rychleji. Po sundání sněžnic okamžitě přestává sněžit a svítí krásně slunce. To z krajiny dělá opakovaný zážitek a potvrzuje to dojmy ze soboty. Také to potvrzuje Tomášovy opakované připomínky, že jsme si měli vzít běžky.

Nechtěli byste zde mít chatu?

Cestou zpět zvládáme i využívat zkratky, takže jsme opravdu o dost rychlejší (ale byli bychom ještě rychlejší, mít ty běžky, jak střídavě všichni konstatujeme). Norové si počasí úžívají také − skútr tahá skupinku běžkařů na místech s pěknými skokánky. Další Norové si užívají freeride lyže a rodinka Norů zase přespala ve stanu u cesty. Po cestě z kopečka se zase potvrzuje, že jsme měli vzít běžky, když nás předjíždí Norská rodinka. Sestupem z plošiny provedeme západ slunce (nahoře svítilo ještě nějakou dobu) a v údolí vidíme v dálce mlhu.

Západ slunce může trvat hodinu, nebo 10 minut, podle toho, jestli jdete do kopce, nebo z kopce.

Vybíráme jinou cestu, kde rozhodně nebude takovej provoz − po prohlášení těchto slov slyšíme skútr, kterému se složitěji na úzké cestě vyhýbáme. Musíme překonat potok bez mostu, přičemž ledu věřit nejde, naštěstí je o kousek dál náhodou padlá dvojice stromů (možná až moc náhodou). V údolí se ochlazuje a my se pohybujeme na okrajích mlhy, která nám zvláštně uhýbá. Tomáš opakovaně padá na ledě, což se stává zábavným tématem nudného pochodu po silnici (pod vlivem dětinskosti Marty se stávám škodolibý a led, na které uklouznu zasypávám sněhem, aby na něm uklouzl i Tomáš − daří se :D).

Škodolibost :D.

Pochod po silnici ve tmě potřebuje čelovky, takže si Tomáš uvědomí, že svou nechal na Nico. Nudný pochod po silnici přecijen potvrzuje únavu v nohou, blížících se 40 kilometrů je znát. Na zastávku přicházíme v 17:30, takže návrat zpět byl rozhodně pod 5 hodin. Autobus podle infotabulí po dobu 20 minut přejede za 20 minut. V 18:15 i přijíždí (to opravdu vystihuje norské nedodržování jízdních řádů) a i já platím 50 NOK. Alespoň tím dostávám Trondheimský univerzální lístek, na který se můžu svézt až domů :). Po cestě ještě diskutujeme, kdo z nás najde doma nachystanou večeři od spolubydlících. Marta má štěstí a doma ji netrpělivě čekají (přijíždíme později, než se očekávalo) i s večeří, zatímco já se musím něco připravit (vychovat Thomase by šlo, ale ten na další chaty jezdí se mnou, ale výchova Francisca zatím bez donucovacích prostředků nefunguje). Možná jsem i rád, že nestíháme filmový večer − World War Z bych znovu vidět nepotřeboval a raději věnuji víc času třídění špinavého prádla.

Poznámky

Čtení tohoto zážitku musí znít, jako že jsme prošli růžovou zahradou. Nyní to tak opravdu vnímám, protože pocit nohou už si nevzpomínám, ale krásnou krajinu mám v hlavě (a s připomínkou v podobě super fotek od Toma) furt. Možná je i příběh formován dalšími zkušenostmi, co víte :P.

Rozhodně šlo o výlet, na který jsem byl zatím nejlépe připraven a podle složitosti 4 jsem i přecenil jeho obtížnost. Pravdivost složitost 4 dostává tím, že v létě je celá náhorní plošina plná mokřadů a bažin. Bohužel to však ve mne vyvolalo trochu skepticizmus k váze hodnocení složitosti. Samozřejmě že se jedná o extrémně zjednodušené hodnocení, které spojuje vzdálenost, terén, složitost orientace, podmínky v chatě a možná ještě spoustu dalších informací.

Tomáš chce svému tvrzení o běžkách dostát a zopakovat si Nico na běžkách. Rozhodně souhlasím, že je to super nápad, ale asi se mi nechce opakovat chaty. Ale také jsem pochopil, že s chatami nechci čekat na jaro − výhodou je sice delší den, který se fakt hodí, ale sníh není nepřítel, ale pomocník − jen co si vzpomenu bažiny ve Skotsku toto tvrzení nabývá silných rozměrů.

Pokud někdy budete mít možnost v Norsku jít na výlet do nějaké koiene, tak jděte. Stojí to za to :).