Zdravím všechny čtenáře, kteří se na tento blog dostali. Rozepíšu se zde o svém Erasmu v Norsku, který začal 6. 1. a skončí někdy v průběhu června.

Úvodní příspěvek bude tak trochu mix všeho možného, co (nejen) zde během prvních dní prožívám, další příspěvky se už pokusím psát konkrétněji. Taky se budu krotit, abych si všechny postřehy nevyplýtval hned z úvodu.

Moje motivace

Začněme od zřejmého: Proč Erasmus? Chci poznat životní styl v jiné zemi, procvičit si pořádně angličtinu, zapracovat na soběstačnosti. Také jsem na FI prošel celkem dost předmětů, které jsou často stejného rázu, takže jsem chtěl poznat, jaké je studovat pouze pár předmětů více do hloubky. Též se dá odpovědět na Proč konkrétně Erasmus? Protože se jedná asi o nejdostupnější program, ve kterém jsem očekával nejmenší překážky v byrokracii, a také se dalo stavět na cizích zkušenostech. A Evropa mi pro tento rok stačí ;).

Proč Norsko a Trondheim? Severské země mě lákaly životním stylem ‒ slušnost, vstřícnost, ale také to, že se za vším neženou a užívají si volného času (výlety do krásné přírody). Norsko boduje angličtinou, kterou zde mluví všichni. Trondheim je studentské město, ještě výrazněji než Brno a mají zde pro mě zajímavější předměty než v Oslu. Také mne k tomu vedlo čtení blogů o pobytu v Trondheimu od Vláďi a Martina (spoiler alert: dost zážitků bude pravděpodobně podobných). Takže rozhodování moc dlouhé nebylo a jiné varianty jsem ani v přihlášce neuváděl.

Byrokracie

Byrokracie se v životě dost štítím, takže mé poznatky k byrokracii budou už z principu zaujaté. Navíc ji ještě nemám za sebou ‒ jsem asi v polovině, nebo možná i méně, jelikož teď zařizuji všechny náležitosti ke studiu.

Správně se jmenuje program Erasmus+, kde kamarádi z mých vyprávění ‘+’ interpretovali jako +byrokracie. V některých ohledech se zdá, že opravdu povinností přibylo. Spousta věcí se vyplňuje v podivném systému, který neumí doplnit závislé informace (jako třeba vydedukovat datum narození z rodného čísla, číslo účtu v zahraničním formátu z toho českého), jindy zase neumí vysvětlit, co do zadaného pole patří (několik input polí bez popisu, co zde máme napsat), no jednoduše zábava.

Takže jsem během příprav zvládl seknout několik chyb (různě závažných), ze kterých pro mne vyplynulo celkem zajímavé poznání. Netřeba věci hrotit, všichni uchazeči děláme chyby, takže se vše dá domluvit. Například Learning Agreement jsem poslal (na základě přehnaně logického rozhodnutí) později, než jsem měl a navíc jej pošta nedoručila (zde jsem zjistil, že nás takových je víc). Přesto stačilo poslat mail s naskenovaným LA a vše se v pořádku zvládlo. Jen teď funguji s černobílým skenem, na kterém jdou špatně vidět razítka MUNI.

Studijní byrokracie mi teprve začíná, zjišťuji, že naříkání kamarádů na několik systémů je oprávněné a zpětně doceňuji “IS není složitý, IS je pouze obsáhlý.” o jediném systému MUNI. Místní poznámky na toto téma odbývají ve smyslu, že jim jejich stav připadá běžný. Reakce “Třeba to znamená, že jsme chytřejší, jelikož se dokážeme zorientovat ve více systémech.” mne opravdu pobavila.

A ještě mne čeká byrokracie s pobytem (nahlásit se na policii) a po návratu zase Erasmus-byrokracie. Ale nutno uznat, že existuje spousta lidí, co nám se vším pomáhá (jak v ČR, tak zde) a jsou všichni úžasně vstřícní. V některých ohledech nás vodí za ručičku (právě tu policii budou vyřizovat s námi).

Nechtěl jsem se rozepsat konkrétně, protože by to pro většinu byla nuda, ale kdybyste chtěli konkrétní popis, co vše jsem jak a kdy vyřizoval, tak se klidně ptejte…

Cesta

Byť by možná byl autobus levnější, časová úspora velela letět letadlem. Ani pokusy o levné letenky z Polska nevydržely dlouho, jelikož Ryanair je levný dokud nemáte velké zavazadlo. Takže jediná snaha o úsporu byla volba data ‒ středa byla levnější než úterý (středa za 4 000 Kč, úterý za 6 500 Kč) a jeden den k dobru v Brně se zatraceně hodil. 4. ledna jsem měl ještě zkoušku a ani jsem nepomýšlel na balení, vše jsem nechával až na úterý (včetně shánění spousty oblečení k přečkání severské zimy, což jsem opravdu nevhodně odložil na povánoční období).

Hurá, je středa a já v 8:00 s taťkou vyrážím po D1 do Prahy. Naštěstí žádné komplikace i přes občasné náledí, takže v Praze jsme byli v 10:20. Dokonce jsem se zvládl odbavit pouze se ztrátou nůžek, které jsem si jako blbec na poslední chvíli hodil do malého batohu (Co kdyby se hodily…? ‒ třeba lidem na letišti). Kvůli sněhové kalamitě (ty 3 cm sněhu) se odlet o hodinu opozdil.

Spousta sněhu v Praze na letišti a zároveň foto letadla společnosti Norweigen, se kterou jsem letěl.

Během letu jsem si užíval sluníčka a nějakou dobu jsem se snažil stát expertem na mraky (všechny ty typy mraků, co se za cestu vystřídaly, byly úžasný, ale nic jsem nefotil, jelikož nám letadlo postříkali nějakým gelem, kterej výhled dost rozmazal).

Asi takto vypadala ve středu ČR z letadla.

Nad Německem se vyjasnilo a v Norsku se střídaly mráčky se jasnou oblohou (nebo zemí?). V Oslu jsem měl co dělat ‒ zpozdění hodinu a 15 minut mi dávalo na přestup 50 minut, ale odbaven jsem měl být za 10 minut. Vše jsem stihl tak na minutu přesně, a tedy jsem si z Osla odvezl pouze hektickou vzpomínku.

Přílet do Trondheimu byl přesně na čas a ani jsem v letadle nezažil turbulence, které Martin i Vláďa popisovali. Z letiště jsem pak odjel jako jediný cestující autobusu, který ještě ani nejel na čas (to se jim ty autobusy vyplácí?). Po příjezdu do studentské vesničky jsem potřeboval najít budovu spravující ubytování, abych si vyzvedl klíče a pokyny. Najít tu budovu mi zabralo celkem dlouho, protože jsem si tím celodenním cestováním domotal orientační smysl. Naštěstí jsou tu samí studenti, takže mne náhodný kolejdoucí zorientoval a pak už vše proběhlo v pohodě (box s klíčky fungoval, na rozdíl od asi 50 % zbylých studentů, kteří museli volat techniky).

Krátce po 19 hodině jsem se tedy konečně dostal domů (tak tomu budu 6 měsíců říkat). Uvítal mne Quisi (tipuju, že se to tak píše, ale je to spíš přepis výslovnosti) z Ghany, který tu studuje námořní inženýrství. (Námořní inženýrství tu studuje asi 20 studentů z Ghany a také spousta lidí z Německa, jelikož je NTNU na tento obor dost špičková škola.) S Quisim jsem se moc do debaty nedal ‒ zrovna odcházel na nějakou akci do města. Takže žádný čas na vyjasňování pravidel v kuchyni…

Po rychlém setkání jsem si šel nakoupit a to tak, abych zatím nemusel vařit. Po večeři jsem konečně zastihl i druhého spolubydlícího, Thomase z Německa, který studuje mechanické inženýrství (alespoň si to myslím ‒ lidé tu rozlišují tolik typů inženýrství, že si to nezvládám pamatovat). S Thomasem jsme si rozhodně sedli a během asi půl hodiny mi popsal všechno možné, co jsem příjezdem o den později vynechal.

Bydlení

Celkově jsem s bydlením spokojen. Spolubydlící jsou fajn (ještě tedy stále čekáme na 4.), byt je prostorný a příjemně blízko ke škole, potravinám i parku. Díky tomu, že Quisi už je tu 4. semestr, tak je v kuchyni skoro vše, co bych mohl potřebovat (například jsem si z domu zapomněl vzít termosku, ale zde jsou 4 k dispozici :)).

V 13:00 slunce svítí jen pár metrů od mého okna.

V 14:00 už se dotýká mého okna, pak zapadá ‒ budu ještě muset týden počkat.

Bydlení má i několik slabin. Například jsme si museli koupit vlastní peřinu a polštář (jako kdyby jim to zde polovina studentů po svém pobytu nezanechala). Dále je zde divnej termostat - každé 3 hodiny musíte zmáčknout tlačítko pro topení, abyste dali najevo, že tu jste. Po 3 hodinách se totiž termostat přepne do stanu 15 °C. Toto téma je vždy zaručeným tématem na navázání hovoru s jinými studenty ‒ máme to tak všichni a všichni na to nadáváme. Poslední nic moc věc je koupelna. Bydlím ve starší části Moholtu, takže zde nemáme podlahové topení, kterým se chlubí studenti z novější části, ale to bych v pohodě přečkal. Ale to, že teplá voda teče až 2 minuty po zapnutí sprchy a v průběhu se mění její teplota bych očekával spíš někde v zapadákově. Navíc je na kohoutku kurvítko, které musíte zmáčknout, aby vůbec začala téci teplá ‒ jak geniální. Poslední problém je hluk, který v noci dělají studenti okolních bytů. Erasmus je pro spoustu jedna velká párty, takže dlouho do noci hraje hlasitá hudba.

S Quisim jsme se setkali až v pátek. V ten den jsme se s Thomasem pustili do společného kuchtění lasagní (tedy jejich obdoby s tuňákem), na což jsme si půjčili věci z kuchyně (déle se nám na vyjasnění pravidel čekat nechtělo). Quisi se pak přidal k večeření a samozřejmě potvrdil, že můžeme používat cokoliv, co budeme potřebovat :).

Takto vypadá cesta do školy

Tímto bych utnul úvodní, již tak dlouhý, příspěvek. Ale buďto dnes, nebo zítra budu pokračovat zajímavějším blogem a orientačním týdnu.