Konečně zase nejsem organizátor. Ale dokážu si takovou roli užít? Ve velké skupině by se přeci mohl najít někdo, kdo vše připraví beze mne a já bych mohl jen konat, co někdo vymyslel. A jaké zážitky přináší velká skupina v největší (a oficiálně nejlehčí) chatě NTNUI Heinfjordstua?

Termín byl 5. – 6. 3. a seznam lidí je Marta, Tomáš, Thomas, Pao, Peter, Emma, Daan, Clara, Markus, Celia, Bas, Dinah, Matze, Johan, Claudia, Joanna, Floria, Florian, David a Yo ann.

Příprava

Jednou mi kamarád z orientačního týdne napsal, zda bych chtěl někdy někam vyrazit. Souhlasil jsem a o pár týdnů později jsem byl pozván do hromadného chatu nějaké skupinky z Lofot. Bylo tam už 10 lidi a přibývali další.

V chatu se řešily důležité věci jako jestli někam pojedeme autem, nebo busem (aniž by se vědělo kam). Den před rezervací se začalo řešit kolik nás tedy bude, a kam bychom jeli (aniž by se vědělo jak). Tak jsem se přidal s komentáři ohledně neexistence hromadné dopravy, ale ty byly ubity změnou barvy chatu, nastavováním jiné sady smajlu a dalšími důležitými prvky komunikace a plánování.

Když se chata zarezervovala, dlouho se nic nedělo a pak někdo zjistil, že se tam nedostaneme busem. Doporučil jsem půjčovnu aut (ne Avis, se kterým jsme měli úžasné zážitky na Taagaabu) s dodatkem, že jedním autem půjde pendlovat závěrečných 25 km, což bylo zase ignorováno a padaly nápady typu každý bude mít místo v autě… Já tedy snažení s drnčícími zuby téměř vzdal. Nějak se rezervovalo snad jedno z nejdražších aut z půjčovny, kde nabízí slevu pro studenty, bez slevy pro studenty, ale v 25 lidech se to ztratí, ne?

I jídlo se rozhodli organizátoři vyřešit hromadně. K jeho přípravě mysleli i na kerosin a rødsprit, tedy potřebné hořlaviny pro fungování vařiče Primus. Koupili 5 l kerosinu a 1 l rødspritu, na což jsem se naposledy zapojil s poznámkou, že bude stačit tak 0,5 litru kerosinu a panák rødspritu, zbytek můžeme nechat doma a i tak to poneseme zpět. Četl to někdo?

Já jsem se nemohl vydat bez bábovky.

Paralelní bylo plánování kdo pojede z mého okruhu. Thomas se přidal už zpočátku, Marta váhala až do odjezdu (po víkendu jela do ČR na závody a docela se trápila s nohama) a Tomáš mě ráno na místě srazu překvapil.

Cesta na chatu

Ráno se na místě odjezdu setkáváme s několika známými z orientačního týdne. Spousta z nich na lehko (já za podivína se sněžnicemi, Marta a Tomáš nejen se sněžnicemi, ale i běžkami). Výbavou batohů se chlubili spíše po alkoholické stránce. This paaarty will be crazy! (Proč asi máme my abstinenti ty sněžnice?) Po hodně dlouhé době se domlouváme, kdo pojede busem (ti co maji kartičku), a kdo autem (rodinné pro 7). Jedu autem s něměckým párem Claudie a Matze, Němkou Dinah, Tomem a Martou (Marta někomu půjčila kartičku?).

Po dálnici celkem v pohodě, ale v menších uličkách města se začala ukazovat nevyježděnost řidiče. Tu potvrdil sníh v zatáčkách, kdy jsem raději místo sledování provozu začal diskutovat s Claudií, jinak bych to totiž asi nevydržel a musel si to odřídit sám. Poslední odbočku jsme tak nějak minuli, protože jsem řekl, že máme odbočit moc pozdě (řidič cestu neznal, ale nějak ho to netrápilo, já musel GPS alespoň trochu sledovat, pozdě bylo asi 10 sekund při rychlosti 50 km/h). Před zaparkováním jsme ještě zvládli stanovit nový rekord rychlosti před horizontem, kdy jsem nás už viděl v patníku zatáčky, ale řidič to bravurně bez mrknutí strhl a všechny nás bezpečně dovezl na parkoviště, odkud jsme naštěstí museli zbylé 3 km po svých.

Rozebrali jsme z kufru proviant a vydali se na cestu sněhem. Po asi 100 m jsem nasadil sněžnice, Tom s Martou běžky a holkám předali sněžnice taky. Po cestě se Dinah trochu zapotila, takže jsem jako gentleman nabídnul odebraní její zátěže, což byl zatracenej pětilitrovej kanystr kerosinu!

Na kabinu tedy první dorazili Marta s Tomem, kteří ji přebrali ještě od předchozí skupiny. Bylo tedy zatopeno a měli jsme připraveno spoustu dřeva. To znamenalo dřevo asi na půl hodiny, takže po příchodu jsme se s Tomem a Matze dali do přípravy dřeva. Nikde nebyla wood pile, jen čerstvě poražený jeden z nejbližších hodně velkých stromů u chaty, takže jsme si mákli řezáním a vyhrabáváním ze sněhu. Holky nám pak pomáhaly s dalším zpracováním a my jsme si před nimi zkusili závodně uříznout jedno pěkné poleno. V ostrém tempu jsme vytvořili nejkřivější řez co šel, hrozně jsme se vyčerpali a nakonec to uřízli pomaleji než normálně. Tou dobou přicházely i další skupinky které přežily jízdu s veselým šoférem.

Na sněžnicích po okolí a večerní zábava

Když bylo vše zajištěno na delší dobu (kdo asi dával povel k hledání díry v jezeře, protože rozpouštět vodu pro 21 lidí nejde?) a na chatě už byli skoro všichni, tak jsme se s Martou a Tomem vydali přes jezero na výlet. Plán byl dostat se na horu nad nejdelším jezerem v okolí Trondheimu. Ostatní jsme nechali užívat si jezdění po svahu v NTNUI kanoi.

Mapa výletu k hoře nad Selbusjøen. Křížek je chata, trojúhelník je náš výhled. Zdroj norgeskart skrze mtbmap – nutno přepnout zdroj mapových podkladů.

Po jezeře se šlo proměnlivě – občas velké propadání, občas byl sníh zledovatělý. Ale led jezera byl půl metru pod námi (a led byl též hluboký přes půl metru). Jezero se krásně klikatilo a tak jsme občas přešli přes nějaký ostrůvek. Ale čas nám ubíhal dost rychle a s ním jsme se i loučili se světlem. Finální výšlap jsme právě z důvodu času, energie a nic moc počasí vzdali asi ve 2/3 kopce, odkud byl krásný výhled směrem zpět ke kabině.

Tom fotil bobky, my váhali, zda do nich strká objektiv.

Divný strom se sněhovou koulí.

Panorama v takovém počasí moc majestátně nepůsobí. Alespoň vystihuje pocit ze středu jezera.

Za námi jezero a nejvzdálenější zátoce je chata.

Cestou zpět jsme fotili úžasné barvy mraků při západu a diskutovali jsme, v jakém stavu najdeme chatu (oheň). Jelikož je u chaty i sauna a všichni se na ni moc těšili (a já měl v plánu se nechat vyfotit v jezeře, tedy po saunování), tak nebyl tématem diskuze (a málem vsázek) jen oheň v chatě, ale i v sauně. Shodli jsme se, že oheň v chatě udrží (navíc už bude určitě večeře), oheň v sauně někdo udělá, ale dřevo nikdo řešit nebude, takže ho bude nedostatek. Jak jsme byli překvapeni, když jsme se vrátili a našli téměř mrtvý oheň v chatě, nikdo neřešil saunu, dřevo a voda na večeři se vařila na tom skoro mrtvém ohni, ne na Primusu. Důvod vaření na kamnech bylo nenalezení Primusu. S Tomem jsme zachránili oheň (nikoho nenapadlo vysoušet dřevo, které bylo úplně čerstvé) a Marta našla 2 Primusy (tam, kde by je každý položil). Nikdo se do zapálení Primusu neměl, takže jsem to udělal já a tentokrát jsem zkušeně nezapálil chatu (ale raději jsem to rozdělal venku). Nakonec jsem zase skončil u vaření (ale s pomocníky), netypické chatové jídlo – špagety s Boloňskou (i ve verzi pro vegetariány), kdy někdo doma předpřipravil fakt dobrou omáčku.

Západ slunce.

Ani po jídle jsem se moc nedokázal zapojit do kolektivu který hnal alkohol, zato mne lákala sauna a plán s koupáním. Postupně jsem pro saunu nadchnul více lidí, takže jsem snad doufal, že třeba nechám práci na ostatních a jen si to užiji. Ale zase jsme s Tomem po chvíli cizích snah rozdělávali oheň my a moc dobře to s živým dřevem nešlo. Po dlouhé době jsem šel do chaty, abych nabral vysušené dřevo, ale čekalo mě drsné překvapení. V chatě mrtvý oheň a nedalo se dýchat (štiplavý vzduch). Udělal jsem průvan a zjistil jsem, že někdo našel na chatě pepřák (v Norsku zakázáná věc) a rozhodl se ho vyzkoušet. Takže jsme se ze sauny vrátili zpět rozdělat oheň alespoň v chatě.

Já jsem se chtěl koupat a oni by mi to blbnutím překazili, ne! Vyhecoval jsem sebe (a po chvíli i Toma), že se půjdeme koupat i bez saunování. Díra ve vodě nebyla díra v ledu, ale díra do ledu – necelý metr hluboká a asi metr široká, takže jen na čupnutí. Sehnali jsme doprovod k držení oblečení a fotografy a moc jsme neváhali a počínaje mnou jsme vlezli na 10 sekund do vody. Venku nás překvapilo, jak po utření bylo velmi teplo a příjemně, zásadní bylo sucho (celkové) a teplo na nohy. Nedlouho po tomto jsme to zabalili a šli spát.

Jak popisuje výraz, mám z té vody orgasmus…

Tom se umí tvářit a vodu si také úžívá.

A zpět domů

Druhý den jsme posnídali chleby s marmeládou a já rozdával bábovku. Úklid překvapivě nebyl v naší režii, a přesto jej zvládli dobře. Jelikož jsme byli poslední skupinka, tak jsme ještě vyzkoušeli kanoistiku na sněhu. Dinah tuto realitu zvěčnila do deníku v chatě a jelikož jsem ho vyfotil, tak zpětně znám jména i zbylých 10 lidí, které jsem vůbec nepoznal.

Na živo.

Všichni.

Zvěčněni v knize návštěv.

Při čekání na auto si ještě Tom s Martou zvládli objet jedno menší jezero na běžkách, takže se s nimi opravdu vyblbli.

Cestou zpět jsme si zasmykovali v zatáčkách na sněhu, což už Tom nevydržel a řidiče zkrotil (já už jsem to nezvládal ani ignorovat a čekal jsem s rukou u volantu). Zvláštní, že svou jízdu moc nevypiloval, když už daným místem projížděl po stopadesáté. V Trondheimu ještě zvládl řidič naprosto odignorovat chodce u přechodu (kterého viděl z dálky asi tak 100 metrů a celých 5 vteřin váhal, zda zpomalí, ale nakonec na Čecha držel padesátku a chodce nepustil). Chodce to dost urazilo (v Norsku je to vzácný případ).

Za víkend jsme zaplatili tuším 750 Kč se vším všudy, auto nás vyšlo na 6000 Kč (mohlo být pod 3000 Kč, kdyby se řešilo dřív a jinak). Ale nemusel jsem nic organizovat :D.