Další výlet. Změnilo se jméno chaty, přístup a zážitek, částečně obsazení, nezměnil se můj opožděný zápis − tentokrát to bude o příběhu z prvního únorového víkendu (tedy z 6. na 7. 2).

Složené tedy mezinárodní: já, Marta, Zuzka s přítelem Pavlem a můj spolubydlící Thomas. Za většinu fotek děkuji Zuzce a Martě.

Jak by vypadal příspěvek před 3 týdny

Zkráceně: projeli jsme se fakt hustou lodí, ze které jsme to měli na chatu jen 6 kilometrů pěšky. Měli jsme vyjetou běžkařskou stopu a ke konci cesty jsme si ještě udělali kolečko kolem jezera v hlubším sněhu. Večer jsme pozorovali západ slunce s výhledem na Trondheim a v noci si zpívali ve vyhřáté chatě za doprovodu schopného kytaristy. Ráno jsme posnídali vafle a po krásném zápisu do knihy jsme si užili výlet zpět.

Vypadal ten výlet takto? Nebo je něco smyšlené? Nebo vše? A proč vůbec bych měl psát jinak před 3 týdny, než dnes?

Příprava

Při plánování výletu na Nico jsme váhali i nad chatou Fosenkoia, která má stejnou obtížnost, ale je pro více lidí a je rychleji dostupná (je jen 18,6 km od místa, kde bydlím, až na to, že je na druhé straně fjordu). To jsou alespoň lákavé informace, které se dozvíte na stránkách NTNU I. K tomu ještě můžete přidat Martinův a Vláďův zápisek o tom, jak je z ní krásný výhled na Trondheim a hned máte místo, kam prostě chcete jet za každou cenu. Jenže z 30. na 31. už tam přespávala skupinka 8 osob (kapacita 10), kteří mi navíc na mail odpověděli, že jich nakonec bude víc (ještě, že jsem se zeptal).

Vzhledem k našemu talentu rozhodovat se celkem pozdě se situace opakovala i během prvního únorového týdne. 2 místa v chatě před námi zarezervovala Češka. V mailech jsme se dozvěděli, že to zarezervovala pro manželský pár, co zde dříve studoval − to jsme si teda vybrali výborně, ke komu se nasáčkovat. Nevěděli jsme, jestli je větší problém překážení tomuto páru (proč si pár rezervuje chatu pro 10 lidí byl argument, který zvítězil pro rezervaci), nebo to, že to budou další Češi do již značně české skupinky.

V rámci mailování jsem se i dozvěděl, že bude lepší vzít sněžnice, což bylo v rozporu s tím, že kromě mne a Marty by ostatní sněžnice neměli a navíc jsme si chtěli zaběžkovat. I přesto jsem Martu informoval, že sněžnice na 90 % vezmu. V pátek večer mi přišel mail, že chatu budeme mít jen pro sebe, takže jsme pár asi vyhnali (ale třeba změnili plány nezávisle na nás :D).

Přípravy jsme zase brali naprosto vážně. Já jsem připravil bábovku, holky něco na neděli a Thomas díky mému přístupu ptej se kohokoliv měl zarezervovaný spacák už v pátek v 16:00.

Jde se na výlet :)

Thomas si kolem 8 ráno vyzvedl spacák a konečně se mohl zabalit, i já jsem balení nechal až na ráno (které bylo tradičně rozespalé). Já jsem navíc zhodnotil, že batoh už mám přecpaný a dost těžký, tak ty sněžnice brát nebudu, když máme běžky. Takto jsme úžasným tempem zvládli vyrazit z domu pozdě, takže nám zbytek skupinky ujel s autobusem, který jel dokonce včas. Naštěstí byla časová rezerva dostatečná, aby nás na místo dovezl i jiný autobus, který nám Marta doporučila :). Navíc vstřícná Norská rodinka nás ze zastávky dovedla až k přístavišti, kde se střetáváme se zbytkem skupiny, takže se nic nedělo.

Mé (ale myslím že všech) očekávání, že přijede velký trajekt, nebo něco jako parník z Brněnské přehrady nám bylo vyvráceno ve velkém stylu. Nastoupili jsme do poměrně luxusní lodi pro asi 100 pasažérů, která po vyjetí z přístavu akcelerovala asi na 30 km/h (možná i víc). Takže hned po zaplacení (100 NOK za jednu cestu) jsme se přesunuli nahoru na vzduch, kde vítr dokončil dojem rychlosti a navíc jsme měli i lepší výhled. Po 30 minutách jsme se vylodili ve Vinvikanu, dobytí chaty bude odtud už jen na nás.

S větrem o závod, v pozadí Trondheim.

První úsek je po silnici (výběr špatné silnice řešíme přeběhnutím někomu přes pozemek, přičemž nás majitel pozoroval, ale rozhodně nijak neprotestoval), takže celkem nuda. Po asi jednom kilometru konečně scházíme ze silnice na vyšlapanou cestičku v lese. Před námi je převýšení 300 metrů, které ujdeme na celkem krátkém úseku asi 2 kilometry, takže zde se podle předpokladu běžkování nekoná. Větší trable jsou jen v jednom velmi strmém úseku, kde to hodně klouže. Ale ten po několikerém předání běžek překonáváme.

Tento výhled na Trondheim nás čeká celou cestu?.

Ani na prvním horizontu se nezdá nasazení běžek jako vhodný nápad − až na Martu si to každý vyzkouší a každý spadne. Pokračujeme tedy pěšky a překonáváme to, co bylo v itineráři popsáno jako dlouhá bažina. Po ní pokračuje pěšinka v údolí potoka, do kterého se při podlézání jednoho stromu jednou nohou na rychlo propadám. I to řeším se ctí − rychlá reakce mne od vody téměř zachránila a ostatní už si na daném místě dávají větší pozor. Od potoku se cesta zvedá po úpatí značně strmého kopce, což Marta prohlašuje za místo na nasazení sněžnic. I bez sněžnic to však zvládáme a na kopci je nám odměnou krásný výhled.

Fotka dle mého nezachycuje, jak krasný výhled jsme měli − okolní hory byly krásnější, než Trondheim.

Jenže nahoře se kromě výhledu dočkáváme i vystřízlivění. Cesta zde totiž obchází malý stromeček a pak se vrací zpět. Navíc kompas hlásí, že ono stoupání bylo přesně v opačném směru, než kterým jsme měli jít. Vracíme se (jen kus) a nikde žádnou odbočku nenacházíme. V lese a se stoupáním to na běžky není, takže nám Marta vyšlapává cestu a připomíná mi, že jsem si na 90 % přece měl ty sněžnice vzít. Uvědomuji si to sám i bez těchto komentářů, protože její 10 cm hluboké stopy prohlubuji na takových 40 cm. Naštěstí se střídám s Pavlem, ale nikdo z nás si první místo neužívá. Thomase šetříme, protože má džíny. Během půl hodiny zvládáme zdolat asi jeden kopec (tedy tak 500 m).

Aby to neznělo, že Thomas šel jen vzadu kvůli džínám, tak zde je jedna fotka, kde vede skupinku bez sněžnic.

Nahoře se k mrholení (nezmínil jsem, že celý den bylo nad nulou a trochu pršelo?) přidává ostrý vítr. Vzdálenost od chaty máme v GPSce − už jen 1,7 km, už jen 1,6 km… Když zdoláme kopec, tak volíme delší cestu, abychom neztratili výšku sestupem do dalšího údolí. Tento plán po zhodnocení sil vzdáváme − scházíme do údolí (bažina), kde konečně nasazujeme běžky. Tím se naše rychlost zvyšuje více než 5x, takže údolí překonáváme během minut. Při výšlapu běduji nad nenamazanými běžkami, ale nějak překonávám i menší kleč. Vzdálenost klesá raketově 900 m, 600 m. Z vrcholku se nám v rámci krásného výhledu (škoda jen toho počasí) ukáže i chata. Takže už jenom sjezd dolů (ten nám trvá asi tak dlouho, jak výšlap nahoru, padáme a zvedáme se, Marta na sněžnicích si musí tuto fázi vyloženě užívat) a přejet přes zasněžené jezero.

Teď jen sjet dolů.

Konečně chata

Po necelých 5 hodinách jsme se dostali na chatu. Pavel se s holkami věnuje ohni, já (s vypůjčenými sněžnicemi) hledám haldu dřeva a Thomase kvůli únavě a organizační diskuzi bohužel občas v češtině necháváme stranou odpočívat (měl asi nejvíce pádů a díky nejhoršímu vybavení byl totálně promoklý). Rozdělání ohně je zapeklité, protože dřevo v chatě je hodně mokré, což mi přidává motivaci k hledání. Ale v rozumné blízkosti chaty dřevo nenacházím, rozhodnu se tedy zavolat Martinovi o radu po telefonu. Ruším ho na přednášce, ale i přesto se mi věnuje a po prosbě zjišťuje, co může, ale neúspěšně. Já ještě nějakou dobu pokračuji ve stále větší vzdálenosti kolem chaty, ale jediným úspěchem je nalezení lepšího výhledu na Trondheim, který ale v té chvíli neoceňuji. Holky nachází v chatě informaci v Norštině, která popisuje pozici haldy, ale i podle popisu hledám neúspěšně. Rozhodnu se tedy alespoň ulomit mrtvou břízu, která je ale úplně mokrá. Hledání přenechám Thomasovi a já se snažím najít co nejsušší kus dřeva v chatě. Nacházím zlomenou laťku, kterou nasekávám na třísky o průměru sirek a s nimi je Pavel konečně úspěšný. Po 3,5 hodinách máme oheň − dokonce si dovolíme vyvětrat tu krásně zakouřenou chatu. Ale už je venku nějakou dobu tma (což nás také vede ke zjištění, že petrolejka je rozbitá).

Mohl bych zbaběle tvrdit, že jsem to celé odházel sám, ale pravda byla taková, že jsem v půlce vystřídal Martu, která byla na chatě dřív než my.

Na kamnech ohříváme (asi na teplotu těla) tradiční mix rýže se vším, co lze dobře přenést (fazole, hrášek, kukuřice, tuňák). Rozpouštíme sníh a Marta se chce vyhřát ve spacáku. Aby se dělo alespoň něco, vysvětluji princip hry Kontakt, kterou zavrhujeme po jenom pokusu. Hledání Buddha podstaty (slovní verze Zenda) bylo úspěšnější, Marta ji našla ve spánku, který ji vydržel až do rána. Ještě před půlnocí se rozhodneme jít spát. Jelikož se ostatní do plánu přikládat v noci moc nehlásí, tak se role ujímám já, aby se nám vysušily věci. Zaléhám v 12, přikládám pak v 1:30 a 3:00.

Je libo tupláka sněhu?

Ráno jsem místo poděkování za suché věci Zuzkou odměněn informací, že jsem neuspěl a že nemáme oheň. Pavel jej díky suchému dřevu rychle rozdělává, takže máme alespoň trochu teplo. Posnídáme vločky, chleby, bábovku (bábovka je jediný způsob, jak dostat Martu z postele) a hned plánujeme oběd. Holky připravily těsto na vafle, takže nacházíme vařič (tzv. primus) i pánev. Nenacházíme však parafín do primusu. Naštěstí v něm ještě trocha šplouchá. Primus má velmi zajímavý manuál, který je pro jistotu přítomen i na chatě. Musíme jej tedy ze začátku zahřát pomocí alkoholu, kterého jsou na chatě asi poslední 2 várky. V hoření alkoholu začne do hořáku unikat parafín, což se projevuje jako metrové plameny. Testujeme tedy funkčnost hasící dečky, která už je značně opotřebovaná (byť je na ní napsáno, že není na opakované použití). Navíc primus vynáším ven, kde po chvíli uhasíná.

Naštěstí je hasící dečka (značně využívanou) součástí výbavy chaty.

Téměř hned zkoušíme primus zapálit znovu a tentokrát hoří bezvadně. Roztápíme několikakilovou pánev a po jen něco přes deseti minutách slavíme úspěch první vafle. Další nám jdou lépe a lépe a jakmile dosáhneme ideálního stavu, parafin v primusu dochází. Zůstává nám asi 1/3 těsta.

Ještě chvíli počkejte… :D.

Kolik Erasmáků je potřeba na přípravu vaflí na chatě? 5 i s fotografem.

Náš um se vypiloval k dokonalosti.

Po obědě se rozhodnu najít haldu dřeva (170 metrů na severovýchod) a asi po 220 metrech s kompasem v ruce, kdy jsem si připadal jako hrdina pohádky Princ a Večernice jsem haldu zahlédl na protějším svahu. Dlouhé a těžké smrkové klády při cestě zpět proklínám, protože se i se sněžnicemi propadám asi půl metru. Přinesl jsem tedy 2 klády, které Pavel nařezal a Thomas naštípal, čímž jsme rozhodně splnili zodpovědnost připravit alespoň tolik, co zde bylo před námi. Zde se musím pochlubit i tím, že skupina, která sem šla o týden později si připravenost chaty pochvalovala, takže jsme dřeva udělali dost (ačkoliv jsem ten pocit neměl, ale na víc nošení už jsem prostě neměl náladu). Také jsme severozápad aktualizovali na azimut 60°, který už naváděl na správný svah kolem potoku.

Tento zápis je po nás trochu přesnější.

Před odchodem jsme porušili osvědčené pravidlo, že zápisy píše nováček. To vedlo sice k hezkému zápisu o sobotním příběhu, ale naprosto fatální chybě v interpretaci mé noční aktivity. Zuzka mne v zápisu ohodnotila poznámkou, že jsem se snažil přes noc udržet oheň, ale selhal jsem. Mé protesty byly následovány jen poznámkou, že si cení mé snahy. Přepsal jsem snahu na oběť spánku pro dobro ostatních a ještě několikrát jsem vyjádřil svůj nesouhlas s takovýmto hodnocením mého zodpovědného přístupu! We appreciate his effort se následně stalo oblíbenou frází, která má dehonestovat mé zodpovědné činy, které pomáhají skupině, aniž by je ostatní vnímali!

Věci nad kamny jsou dokonce suché!

Stejně jako z Nico si na cestu zpět vyhrazujeme kratší čas, ale jsme jištěni i dalšími spoji. Hlavní motivace je dostat se k příkrému místu ještě za světla. Tentokrát vybíráme trasu tak, abychom mohli jet na běžkách celý úsek k vyšlapané cestě. Díky času strávenému pády a kocháním se prosvěcujícím sluncem nad mořem je náš postup zase pomalý. Každému se daří nějaký pěkný pád, ale já si zahučením do díry bez sněhu rozhodně odnáším vítězství.

Fosenkoia ve své zimní kráse.

Do potoku se nikdo nepropadá, ale k strmému místu se dostáváme až za tmy. I tak to zvládáme a více nám to klouže spíš na zbytku cesty, kde se snažíme držet svižné tempo. Moc tomu nepomáhají jen 3 čelovky na 5 osob, ale i to zvládáme. Do Vanvikanu se vracíme asi 15 minut před šestou, kdy nám jede loď. Ta je tentokrát na norské poměry téměř plná a já ostatní lidi pohoršuji výměnou bot.

Komentáře

Proč jsem vlastně začal vyprávění jako idylku? To, že byly takové příběhy suverénně nejčastějšími (anglickými) zápisy v deníku chaty, důvodem není. Hlavním důvodem totiž bylo, že nám Tomáš po zklamání z absence běžek na Nico záviděl, že jsme šli na chatu s běžkami. Proto jsme mu s Martou namluvili, že jsme si úžasně zaběžkovali a že celý výlet byl nádherný (že na naší straně fjordu ani nepršelo…). A tento domeček z karet jsme zbourali až před 2 týdny, proto bych před tím nesměl zapsat reálný příběh. U toho by mi nejvíc vrtalo hlavou, co by mezi řádky četla skupinka kolem Martina, která se o mém telefonátu dozvěděla. Ale věřím, že se náramně pobavili i čtením tohoto článku, který záměrně ze začátku zvýrazňuje pozitivní dojmy nad těmi negativními (to mrholení celej den bylo fakt naprd).

Potvrdilo se mi, že hodnocení složitosti chat je téměř zbytečná metrika, kterou mohu brát pouze jako varování před nejtěžšími možnými podmínkami (které ještě rozhodně pro chatu stupně 4 neznáme − toto k ní mělo ještě daleko, když si představím Nico v létě jako 13 kilometrů brodění bažinami). Také jsem se přiučil, jak může počasí a chata ve velmi špatném stavu zhoršit dojem z daného místa. Výletníci dalšího týdne chatu vychválili jako nejlepší − úžasný výhled, chata funkční a cesta vyšlapaná/zbytek dostatečně zmrzlý k chůzi i bez sněžnic/běžek :D.

Také nevím, kdo za stav chaty mohl, jelikož skupinka před námi to dle vyšlapané stopy vzdala výšlapem za výhledem a my jsme tedy mohli být na chatě po 2 týdnech prázdnoty. Ale je hezké vidět, že naše nekonečné hlášení závad vedlo k nápravě :).

Rozbité okno už je opravdu jen detail.

Zážitek se tedy oproti Nico změnil, ale zůstává intenzita, což je zpětně to na výletech to nejlepší :). Třeba Thomas si výlet do dnes chválí jako největší zážitek Norska.

Pro tento výhled ta chata stojí za to :D.