NTNUI spravuje celkem 22 chat. Ačkoliv někteří zvládnou navštívit všechny za měsíc, pokud my chceme vidět alespoň polovinu, budeme občas muset změnit strategii víkendový výlet na jednu chatu. Naštěstí máme velikonoční týden prázdnin a tak můžeme naplánovat puťák po chatách, které jsou seskupeny celkem blízko sebe v oblasti Tydal.

A tak se realizuje plán cesty Holmsåkoia – Stabburet – Hognabu. Termín 22. - 25. 3., složení já, Tomáš, Marta a Thomas. Víc nás nemůže, protože kapacita Stabburetu je jen 2. Jak jsme se tam zvládli vměstnat?

Příprava

Zatímco ve Švédsku jsem litoval, že nemám běžky, na tomto putování už jsem takovou chybu nechtěl opakovat. S mou velikosti nohy je ale shánění od kamarádů náročné. Naštěstí má Marta spolubydlícího Floriana, který je ještě o 5 cm vyšší a má o číslo větší botu a pořídil si své vlastní běžky, které ale nepoužívá. Za (pravou) Nutellu mi je trochu nelibě půjčuje s několikaminutovým předváděním všech škrábanců, které na lyžích jsou… Trochu jsem se od tohoto momentu bál, že pokud lyže rozbiju, tak musím utéci ze země.

Zbytek balení byl možná o něco těžší (snaha minimalizovat váhu -> neberu zrcadlovku – za fotky děkuji Tomášovi), ale po těch zkušenostech z minula už to byla stejně rutina – sněžnice, běžky a bábovka.

Moholt – Holmsåkoia

Odjezd měl být ve středu odpoledne (kolem čtvrté), ráno jsem však zjistil, že můžeme ušetřit 2 hodiny a vyrazit dříve. Díky tomu jsme všichni v přípravě trochu nestíhali – napéci a zajistit mapy se trochu zkomplikovalo, ale (skoro) vše jsme stihli.

Skoro znamená, že já zapomněl nějaké jídlo, co jsem slíbil, že zajistím a Tomáš a Thomas zapomněli kartáček. Vše jsme zvládli vyřešit při přestupu, kdy jsme s Thomasem doběhli do nejbližšího obchodu a ostatní nám podrželi bus :).

Co už nevyšlo, byl výstup na správné zastávce. Řidič autobusu zastávku, kterou jsem opsal z webu dopravce neznal, a tak pojal jméno oblasti v závorce jako jméno zastávky a chtěl nás dovést asi o 20 km dále. To jsme si podle GPS rozmysleli a naše místo jsme přejeli jen asi o 4 km. V 6 večer, když se za chvíli stmívá, je to naprosto ideální…

Západ slunce se 3 siluetami pochodujících bežkařů.

Po hodině jsme došli na správné místo výstupu a tak jsme dřívějším busem ušetřili nakonec jen asi 40 minut. Kousek od silnice už končila odklizená část cesty a my jsme se začali přezouvat do běžkařských bot. Posilnili jsme se a skoro se západem sluce jsme se vydali na 4 km v rozšlapané stopě. Marta měla skejtovací běžky a v nich se moc v rozbité stopě jezdit nedalo, takže jsme se rozhodli rozdělit – já s Thomasem zkusíme přijít na chatu a zatopit, zatímco Tom podpoří Martu a dojedou už do vyhřátého.

Nějakou dobu jsem držel pomalejší tempo s Thomasem, ale pak jsem ho chtěl breakem trochu popohnat, což se nepovedlo a nakonec jsem na něj kvůli tmě raději počkal. Sdíleli jsme jednu čelovku a cesta nás stále překvapovala tím, že nebyla u konce.

Po dlouhé době jsme konečně v plné tmě našli chatu a začali se věnovat ohni. Marta (na sněžnicích) s Tomem dorazili asi 10 minut po nás, takže jsem akorát stihl zatopit, ale ještě rozhodně nebylo v chatě teplo ani jsme nezačali připravovat jídlo, což Martu a Toma překvapilo.

V rámci průzkumu chaty jsem se snažil dostat do horního patra (Holmså je stejně jako Heinfjord velká chata – 20 lidí, takže má 2 patra). Při průzkumu mi to uklouzlo, já spadl pár schodů a při dopadu si zlomil nehet na palci. Příjemná věc první den puťáku :D. Takže jsme se rozhodli spát dole (na lavicích a stole), protože nahoře byla stejně větší zima.

Slavná fotka kvůli tomu, že umývám nádobí ve sněhu v papučích. Po tom pádu bych ani boty nasazovat nechtěl, ale Tom s martou z toho měli vánoce. Já si spíš vzpomínám na mrznoucí ruce.

Půlnoční fotka Holmsåkoiy, s měsícem v úplňku a dlouhým časem působí, jako kdyby byla focena ve dne :).

Holmsåkoia – Stabburet

Ráno jsme posnídali část zásob (já začal váhat, zda se svou rozežraností nebudu strádat a tak jsem se rozhodl sníst i nějaké zásoby na chatě, které zde nechala předchozí skupina (což se kvůli myším nemá) – představte si do müsli přidat borůvkovou marmeládu :D). Pak Tom využil toho, že Holmså je jediná chata s klavírem (dokonce prý ani ne rozladěný) a tak nám moc pěkně zahrál.

Tom hraje.

Holmsåkoia má saunu, tu jsme ale nestihli využít.

Cesta na Stabburet mela být z většiny po silnici. Jenže bylo třeba se k té silnici dostat, mezi námi a ní bylo asi 500 metrů, uprostřed toho je řeka. Rozhodli jsme se ráno nasadit sněžnice a řeku zdolat. S Tomem jsme otestovali pevnost ledu prvně bez krosen a pak jsme postupně všichni přešli. Zpětně po všech dalších zkušenostech hodnotím přechod jako naprosto bezpečný, kde jsme skoro pevnost nemuseli testovat, ale o tom o pár měsíců později ;).

Testujeme pevnost ledu.

Poslední metry k silnici znamenaly vydrápat se hodně prudkým stoupáním v extrémně hlubokém sněhu, který tam naházely pluhy. A právě takový pluh jsme nějakou dobu slyšeli, tak jsme spěchali, abychom neskončili zasypáni. Vyšlo to asi s minutovou rezervou, a tak jsme se s pluhem míjely z bezpečné strany. Další pochod byl celkem nuda, až na zapadené SUV, jehož řidička čekala na traktor. Nabídli jsme pomoc, a ačkoliv bych věřil, že bychom to fakt vytlačili, tak paní asi nespěchala a počkala na traktor (ale byla ráda za nabídku a pomohla nám tím, že jsme ji nechali odpadky :D).

Tak tam jsme lezli o minutu dříve.

Druhou polovinu cesty skončila posypaná silnice a my konečně mohli nasadit běžky. Krásná stopa byla fajn i pro Martu (ale nevydržela dlouho, takže po nějaké době skončila zase na sněžnicích) a i já jsem se rozhodl učit skejtovat. S vroubkovanými bezvoskovými běžkami to sice nebylo ono, ale překvapivě se mi po asi minutovém kurzu od Toma i trochu dařilo. Krajina se úžasně měnila, a pak jsme uviděli úžasnou miniaturní chatu :).

Vzácná chvíle – všichni běžkujeme :).

Malá závěj. Nespadne to jako lavina? Aha, my jdeme pár desítek metrů pod tím.

Příjezdová cesta ke Stabburetu.

První zvláštní věc byla, že kadibudka s dílnou byla přibližně stejně velká, jako chata. Obojí bylo navíc utopeno v metrech sněhu :D. Další problém je, že vchod do Stabburetu (což je v Norštině spíž) má asi 1 metr na výšku.

U vchodu.

Uvnitř byla dvoupatrová postel, stůl, kamna a se 4 krosnami žádný prostor. Marta zapálila a my muži jsme připravili dřevo. Pak jsme se rozhodli, že ještě využijeme světla a projedeme se po okolí. Marta kvůli trablím s nohama zůstala odpočívat. My jsme si kromě krásných výhledů užili i sjezdy, což hlavně v Thomasově podobě byla velkolepá podívaná, která mi pořádně procvičila bránici (já to připosrán zvládl bez pádů, ale Thomas se moc nenaučil brzdit, což řešil bržděním zadkem). Pak jsme si ještě u chaty zaskákali do hlubokého sněhu.

Když potřebujete dřevo, které je pod sněhem, tak jej musíte vykopat. Třeba metr a půl hluboko.

Večer jsme v naší spíži zažívali saunu, proto jsme se chodili sprchovat ven do sněhu. Tom toho chtěl využít pro pořízení paparazi fotek, což mu mé zkušenosti plavce (kdy jsem se musel převlíkat na veřejnosti nespočetněkrát) znemožnily :P.

Večer jsme hráli 3D tetris s vybavením kabiny, který vyklidil místo pro mne a Thomase na zemi. Thomas blíže ke kamnům, Marta s teplým spacákem a Tomáš sice se studeným spacákem, ale na horní posteli umírali vedrem, na mne táhlo z okna a i tak mi bylo teplo a dobře.

Takto jsme se naskládali na místo, kde byl kdysi stůl…

…který nám pak chyběl u snídaně.

A takto to mělo uvnitř vypadat.

Stabburet – Hognabu

Ráno jsem nezvládal dospat kvůli trochu chrupkajícímu Thomasovi a hodně zařezávajícímu Tomášovi (vracím stěžování si z Nico :P). Ten nás probudil všechny a nijak jeho chrápání vypnout nešlo. Znovu usnout už moc nešlo ani kvůli chladnu, takže jsme alespoň snídali trochu dříve.

Čekala nás nejdelší část, navíc po neupravené cestě (s tím, že navigaci řeší sledování hor, po jejichž úbočí jsme měli přejít. Martu trápily nohy, takže už běžky ani nezkoušela a šla na sněžnicích. A aby toho nebylo málo, tak zatímco předchozí dny bylo hezké počasí, na tento pochod se zatáhlo a dost sněžilo. No a mé půjčené běžky neměli navoskovanou skluznici (tím zvlhčovacím voskem, ne lepivým), takže se na ně lepil sníh.

Úbočí znamenalo, že buďto půjdeme o hodně delší cestu (po vrstevnici), nebo budeme stoupat a klesat kvůli každému potoku. Brali jsme to spíše tou kratší cestou, a tak jsme si kluci užívali sjezdů a pádů, což (po)mohlo alespoň rozveselit Martu :D.

I tak to byla úmorná a dlouhá štreka a když jsme konečně obešli poslední horu, tak jsme netrpělivě hledaly zasněženou střechu, která jde prý těžko vidět. Tu jsme neviděli ještě pěkně dlouho a tak jsme došli skoro se setměním.

Konečně na místě.

Zvláštním znamenám, které jsme ještě nechápali bylo, že v chatě bylo celkem teplo po skupině, která tam na dnešek přespávala. Někde jsme se též dočetli, že Hognabu je nejlépe zateplená chata NTNUI. Jelikož v okolí chaty nebylo už žádné dřevo, pokáceli jsme jeden strom, ale jeho nařezání a nasekání jsme už nechali jiným.

Když jsme se s odvedenou prací vrátili do chaty, málem jsme uhořeli. Marta prý přitom skoro netopila, od zatopení nepřikládala a přečkávala uvnitř ve spodním prádle. Všichni jsme ji podpořili a hledali jsme studený vzduch u země (čemuž pomáhalo i to, že se v Hognabu spí na zemi a i stůj je jen 10 cm nad zemí).

Horko sálá i z fotky.

Takže jsme se znovu saunovali, sprchovali ve sněhu a dokonce jsme museli větrat. Během koupání ve sněhu jsme kluci pořídili tajemnou nahou fotku, na kterou se Marta zbaběle nepřidala a proto ji nikdy (stejně jako nikdo jiný) neuvidí. Tajemnost přecijen trochu odkryji: je v noci a na dlouhý čas (~15 vteřin) a když při prvním pokusu nad námi proletěla padajícíc hvězda, tak jsme se asi všichni modlili, aby byla na té fotce byla.

Já, Marta a Thomas jsme šli bez spacáků, které jsme nepotřebovali ani ráno, kdy už bylo v chatě pouze teplo. Tom šel spát ven, což musel být fakt pěkný zážitek (a pro nás jistota, že nebude chrápání :D).

Tom na místě, kde následně spal.

Hognabu – Moholt

Ráno jsme všichni proklínali Toma, že je tak akční a donutil nás vstávat v 6. Bylo pochopitelné, že jsme chtěli nějakou rezervu na bus, protože ten jel zpět jen jeden. I tak jsme se balili značně nelibě. Při balení jsem ztratil (tenkou) rukavici, kterou jsem ve spěchu nemohl lépe hledat :(. Ta mi od tohoto výletu ještě několikrát fakt chyběla :/.

Zvěčněni s podivným stromem a hezkou scenérií.

Cesta z chat zpět většinou vede z kopce. Z kopce je na běžkách pořádná sranda, protože nám to moc nejde. A proto byla cesta z Hognabu asi to nejlepší běžkování, co jsem kdy zažil. I Marta nasadila běžky a příležitostí k pádům bylo opravdu spoustu: hluboký sníh, moc velká rychlost před korytem, vyjeté stopy rozbité skůtrem… A tak jsme asi hodinu padali a padali a padali, většinou asi Thomas a já, a tak jsme se naprosto úžasně nasmáli (a směju se znova, když vidím fotky :D).

Když už jsme neměli na naší cestě příležitost k padání, tak jsme si ji vytvořili – rozhodli jsme se sjíždět nějaké další svahy. Ale to jsme nečekali, že největší výzva je až konec cesty – více než kilometrový sjezd ve stopě, kde skoro nešlo brzdit. A já jej jako jediný hrdinsky zvládl bez pádu!!!

A tak jsme k zastávce přijeli asi 3 hodiny předem, což jsme Tomovi nechali sežrat, ale využili jsme to na procházku podél silnice a následný výšlap na vyhlídku, což za to stálo :).

Zajímavý vodopád.

Který měl úžasnou strukturu ledu.